Geisslers Hofcomoedianten
Divadlo VILA Štvanice
Ostrov Štvanice 858
Praha 7
E: info@geisslers.cz
Kontakt
Program
English

Valdštejn

H. Glapthorn / Geisslers Hofcomoedianten

19

Duben

Hospodsko-šarvátkové politikum

25. 2. 1634 byl zavražděn Albrecht z Valdštejna. V roce 2019 se den před 385. výročí od jeho úmrtí, 24. 2., i my rozloučíme s inscenací o muži, který se dostal na české poměry nebývale vysoko.

Příběh jedince, který se vlastními silami dostal na české poměry nebývale vysoko, příběh císaře, který možná mohl být zrazen a příběh koně, který to všechno viděl. Posaďte se s námi do hospody! Kdo toho nejvíc vypije a kdo to nakonec zaplatí? Čas se krátí a masopust se blíží! Kdo už má dost?

Geisslerovský Valdštejn vznikl na základě barokního textu – vůbec prvního dramatu zabývající se jeho osudem – Tragédie Albrechta z Valdštejna od Henryho Glapthorna z roku 1640.


75 minut
Premiéra 20. dubna 2014
Derniéra 24. února 2019

Kdysi jeden z nejvlivnějších mužů Evropy – Albrecht z Valdštejna se v dubnové premiéře zjevil v prostoru Malé scény Divadla ABC. A nepozbyl nic ze své velikosti. Historické postavy v krásných rámech - Valdštejn Geisslers FTO ARCHIV SOUBORU Historické postavy v krásných rámech – Valdštejn Geisslers Hofcomoedianten FOTO ARCHIV SOUBORU Soubor Geisslers Hofcomoedianten prezentuje své vidění vévody pod jednouchým názvem Valdštejn. Režisér Petr Hašek v této inscenaci propojil principy divadla německé osvícenecké komedie s textem barokního dramatika Henryho Glapthorna i s autorskou tvůrčí recesí a uměleckou nadsázkou, která je Geisslerům vlastní. Celá pomyslná Valdštejnská tragédie se odehrává v krčmě, v níž si každý host hlídá své místo na seně. Historie je prezentovaná formou prázdných ozdobných rámů, které čekají na vyplnění hlavami, jež se vepíší do historie sedmnáctého století. Přítomní štamgasti se v průběhu inscenace proměňují v osobnosti přímo spjaté s Valdštejnem – pozdním příchozím, na kterého se čekalo a jehož přítomnost a neobyčejné vlastnosti rozproudí stereotypní dění krčmy a potažmo Evropy. Krom dvou základních linií – historické a komediálně situační (hospodské) – doplňuje inscenaci ještě občasné vysílání rozhlasového pořadu, v němž fiktivní odborníci analyzují Valdštejnovu osobnost a jeho vliv. Pozitivem inscenace je nenáročnost, přestože před divákem defiluje velká část komplikované historie. Valdštejn přes lingvistické hrátky s textem (i jmény) nikdy neupadne do úplné frašky, stejně tak se nestane, že by se fatálnost historických událostí a mocenských machinací stala příliš patetickou. Přes hospodskou lidovou prezentaci neztrácí Valdštejn punc aktuálnosti. Boj se Švédy – a konkrétně Gustavem II. Adolfem – je prezentován příchodem švédské „kurvičky“, se kterou Albrecht v hospodském opojení obcuje. Lascivita v tomto případě konceptu neubližuje a celá švédská epizoda fyzicky vyčerpaného Valdštejna dokazuje, že jeho glorifikované schopnosti na poli boje nejsou schopnostmi nijak nadpřirozenými. Přestože je Albrecht občas prezentován jako muž mnoha tváří a odlišných rolí, není tomu tak v případě této inscenace. Martin Bohadlo je jako Valdštejn jednotný ve všech pozicích, do nichž je stavěn. Přes nemálo komických situací Bohadlo neztrácí striktnost a prudkost, ani v nejmenším však nedosahují přehnanosti. Valdštejn je prezentován coby člověk zacházející do extrémů v každé situaci, ne ve všech však jedná silou. Je sólový hráč s touhou po vítězství, který požaduje loajalitu od svých nejbližších. Té se mu nakonec dostane pouze v případě generála Adama Trčky z Lípy (Vladimír Polívka), pro něhož je Cheb (stejně jako pro Valdštejna) posledním místem, které uvidí. U pípy se potkal Ferdinand II. (alena Bazalová) a Albrect z Valdštejna (Martin Bohadlo) FOTO ARCHIV SOUBORU U pípy se potkal Ferdinand II. (Alena Bazalová) a Albrecht z Valdštejna (Martin Bohadlo) FOTO ARCHIV SOUBORU Propojení historických událostí s hospodským prostředím je nejzdařilejší v postavě císaře Ferdinanda II., Alena Bazalová v této statutární roli spojuje výčepního – chlebodárce s paranoidním mocnářem. Ona rozhoduje, kdy je poslední objednávka a pokud si někdo z hostů postaví hlavu (Valdštejn), je jasné, že tomuto odporu výčepní císař lehce nepodlehne. Bazalová v sobě snoubí vladařskou ikoničnost s lidovým přístupem. A emblém na pípě značí, kdo bude mít v mocenském sporu na vrch (inscenace sponzoruje pivovar Ferdinand a z této skutečnosti tvůrci čerpají řadu narážek). Text se opírá nejenom o mocenský spor mezi egem Ferdinandovým a egem Valdštejnovým, ale nechává okolo této dvojice cirkulovat mnohé z těch, kteří hráli v historickém dění druhé housle. Velmi podstatnou roli v příběhu Albrechta z Valdštejna, tak jak ho Geissleři představují, hraje astrologie. Tomu velmi dobře nahrává obsazení Bartoloměje Veselého do role Valdštejnova dvorního astrologa Giovanniho Senniho. Veselého specifická fyziognomie, skromná až ušlápnutá rétorika a čtyři metrové dredy rostoucí z jeho zátylku dělají z představitele astrologie nevyzpytatelný a zrádný element. Kontroverzní neprokázaná věda tak dostává až šamanské rysy. Haškova režie nešetří na typech. Václav Chalupa v roli velitele Valdštejnovy tělesné stráže Ottavia Piccolominiho je povětšinu času vzorem úskočného a prodejného, ale přesto ambiciózního, Itala. Protivaldštejnský spiklenec John Gordon, jenž byl původem skot, se pochopitelně neobejde bez kiltu a jeho přestavitel Dominik Linka jej ztvárňuje coby zástupce fyzické agresivity. V neposlední řadě je třeba zmínit, že inscenace není pravděpodobně vhodná pro patriotské Švédy. Švédská ikona Gustav II. Adolf v podání Kristýny Šrolové coby afektované, povolné seveřanky pravděpodobně není příliš „majestátný“ výklad. Soubor Geisslers Hofcomoedianten nepracuje s divadelním portrétem historické postavy poprvé. Vytvořili již inscenaci o Janu Nepomuckém (Ani muk! Nepomuk!) nebo zakladateli Kuksu Františku Antonínu Šporkovi (Fitzli Putzli). Oproti nim se Valdštejn liší především detailnějším portrétováním postav, které byly epizodními pro danou historickou chvíli. V inscenaci Valdštejn se objevují Geisslery ozkoušené jevištní prvky, jež se v konkrétních případech setkaly s úspěchem (jedna postava odříkávající své repliky hlasem jiné). Chvílemi se může inscenace Valdštejn zdát jako exhibice jednorázových scénických nápadů, dobrý pocit z fascinujícího tvůrčího nasazení a neobvyklé jevištní formy však převládá.

Otto Linhart, Divadelní noviny

Kdybych na inscenaci Valdštejn kukských/pražských Geisslers psala kritiku/recenzi, vzala bych si poučenou historickou monografii o Albrechtovi z Valdštejna a rozebírala bych interpretace momentů z Valdštejnova politického života. Ale protože píšu alibisticky glosu, bezprostředně po představení, dělat to nebudu. Otevřeně přiznávám, že historický background jsem čerpala hodinu před začátkem z Wikipedie. Na základce jsme se to možná učili. Ale nemusím asi předpokládat, že na tom bude většinová část publika lépe. Jenomže Geisslers nejde o pouhý výklad dějin, nepotřebují poučovat o tom, co bychom měli znát. Ani jim nejde o pouhé předvedení textu (první drama, které se zabývá Valdštejnovým osudem, Tragédie Albrechta z Valdštejna od Henryho Glaphorna z roku 1640). Vždy (mohu-li mluvit za ty inscenace, které jsem viděla) je to živý, moderním divadelním jazykem hovořící scénický tvar. A že inscenují barokní texty? No a? Není to rekonstrukce, je to divadlo. Barokní je to v principu. Ve Valdštejnovi se prolínají dvě kontrastní roviny. Politika a hospoda. Valdštejnův politický vzestup a pád versus štamgasti v hospodě. Příběh o sebevědomém mladíkovi, který se přes mrtvoly dostává v politice výš a výš, což se samozřejmě neodpouští a nedělá. A proti tomu nový štamgast v hospodě, který zavádí hospodské Ferdě (nebo tedy císaři Ferdinandovi II.) nové pořádky a chce pít i přes zavíračku. Ani hospodská, ani císař nedovolí žádné odchylky, žádné rebelie. Valdštejna nelze znormalizovat, tak ho raději propíchnout. A ostatní? Kam vítr, tam plášť, ochotně přijmou na začátku nové pivo Ferdinand (předtím byl Matyáš), remcání je zapovězeno a potíráno. Brzo pochopí, na čí straně je bezpečnější stát. Jo, a aby toho barokního principu nebylo málo, vtírá se třetí rovina. Rozhlasový přenos debaty s historiky nad Valdštejnovou osobností a jeho politickými činy. Taková light, intelektuální verze hospodsko-politické diskuse. V onom barokním, groteskním prolínání mě inscenace baví nejvíc. V těch „historických personifikacích“. Není to pitomé, našroubované, je to vtipné (na můj vkus možná občas až moc, na druhou stranu, vtipnost až do trapnosti může být záměrná). Třeba když hospodu okupuje švédská diva, která všechny zpije do němoty. Paralela se Švédskou válkou během té Třicetileté zjevná. Hospodská i císař smutní, s divou je štamgasty doslova vyjebáno = Gustav II. Adolf padl. Mohla bych vytknout zadrhující temporytmus a občasné zdání jakési bezradnosti, rozpačitosti, nejasnosti. Také bych mohla pokračovat v rozkrývání barokně-moderní diverzity. Ale možná je čas jít spát… a nebo není? (citace z Magdalény lascivní a kajícné, to už jste viděli?)

Nicola Škvarová, Divědové na blogu